Můj život s Jayem.

Kdo jsem a jak to vzniklo.

Jak to začalo

Než vůbec začnu vyprávět tenhle příběh, chci aby jste všichni věděli, že vše co je tu popsané není vykreslené kvůli zajímavosti, a vše je tak jak to bylo. Užijte si to.

Každý z nás má jako dítě nějaký cíl, děti chtějí být astronautem, policistou, doktorem, záchranářem, fotbalistou. Já měl vždycky jen jeden cíl, být superhrdina. Na dítě je to velká ambice, už jen pro to že je nereálná.

Časem jsme všichni vyrostli z těchto snů a nakonec si určili nový cíl, spousta lidí v tomhle světě změní svůj cíl a přesunou své ambice na něco jiného, spoustu lidí nakonec ani nedělá to co si vysnili, na základní škole sníme o škole

kterou bychom chtěli dělat, pak práci která by nás naplňovala, a nakonec spousta lidí skončí v práci která je nebaví, a přejdou na stranu musím, protože vlastně nemám jinou možnost.

U Ambice být superhrdinou byla jedna výhoda, není limitována časem, jen reálností, nemůžeš přece lítat a zachraňovat lidi. Postupem času jsem si tohle začal uvědomovat a nakonec jsem zjistil že tohle asi nepůjde.

Byl jsem dítě které nemělo moc kamarádů, cizinec v český škole znamená mít denně terč na zádech, to se rovná chodit do školy protože musíš a protože tě tam rodiče odvezou, ale ani kousek štěstí, socializovat se v téhle situaci je dost

těžký, člověku se potom už ani nechce, každý den jsem před tím než jsem usnul přemýšlel jaké by to bylo kdybych byl stejný jako jsou oni, že by mě brali a všechny co mě šikanují, tak těm bych to bez vrátil! Posunul bych si tím

sociální kredit a spolužáci by mě brali. Ani jednou se tohle nestalo a tak jsem musel být smířený s tím jak to je a s tím že to slaboch jako já nikdy nedokáže. Vždy jsem chtěl jen aby mě měl někdo rád, z vrstevníků, zažít tu lásku.

Doba kdy jsem začal trénovat a našel kouzlo parkouru byla v 7 třídě, začal sem trénovat protože to bylo něco v čem jsem našel sám sebe, jelikož jsem neměl moc kamarádů trénoval jsem sám, padal na držku a každý měsíc měl minimálně

2 zlomeniny nebo nějaký úraz. Doba kdy jsem nemohl trénovat byla hrozná, tak jsem si vždy našel nějakou cestu jak aspoň trochu trénovat, ale ne vždy to šlo.

Čím víc jsem se dostával do filosofie parkouru a trénoval víc a víc, dostal jsem se na hranici 6 hodin tréninku denně, nebo aspoň ob den. Začal sem si uvědomovat čeho sem schopný když věřím tomu co chci udělat a jdu si zatím.

Pochopil sem že být superhrdinou neznamená lítat a zachraňovat lidi, ale že to jde i jinak, můžeš být vzorem, ale napřed musíš ty lidi zaujmout. Tak jsem začal točit videa aby se lidi dozvěděli o parkouru a o pohybu, a potřeboval jsem

je nějak motivovat aby začali taky. Tak jsem si napsal pár motivačních slov, inspiroval jsem se tehdy Revoltou který motivoval lidi k workoutu a natočil vlastní video, k neuvěření pár lidí se opravdu chytlo a napsali mi že by chtěli

zkusit parkour, jestli bych je třeba něco nenaučil, já byl šťastný a řekl ano. Do týdne jsme byly 4, do měsíce nás bylo skoro 10, a jeli jsme pravidelný tréninky. Nakonec jsme všichni celé leté trénovali spolu, byly jsme skupina lidí který spolu tvoří něco nového.

Další část zítra. Píšu tohle aby jste mě víc poznali, poznali kdo vlastně jsem a proč to dělám.